Rok 1920 byl pro český venkov jedním z nejhorším v historii

České hospodářství patřící k chloubě rakousko-uherské monarchie nebylo válkou vážně poškozeno, takže novému státu spadl do klína ohromný kapitál. Mnoho se toho měnit nemuselo ani ve státní správě. Úředníci byli dostatečně zkušení z předcházející činnosti v říšských i zemských orgánech.

Společný zápal pro budování samostatného státu změnil  se brzy v nechutné třenice politických stran. Vláda zaměřila značnou pozornost a investice na východ republiky, na některé chudé oblasti Slovenska. Praha potřebovala pomoc Slováků při přehlasování třech milionů českých Němců.

 Kraje s početným německým obyvatelstvem, kde doposud firmy byly napojeny na alpské země, byly v novém státě přehlíženy, proto stagnovaly a zaostávaly za průmyslovými oblastmi.

Pro lidi na vesnicích bylo důležitější než politika, že skončila ta hrozná válka. Těšili se, že vojáci se vrátí domů a bude víc lidí na práci. Život se ale nevrátil do předválečných kolejí, jak očekávali. Lidí na zemědělskou práci mnoho nepřibylo, hodně mužů si našlo výhodnější práci mimo zemědělství. 

V průmyslu a na úřadech v roce byla zavedena osmihodinová pracovní doba. Ve městech se vyrojili váleční zbohatlíci, kteří si k penězům pomohli dodávkami pro armádu, nelegálním obchodem, lichvou a podobně. Venkov zažíval hrozné období. Největší bída ho nezastihla během války, ale v prvních létech republiky.  Několik let po válce trvaly rekvizice obilí. Na trhu, který nadále z velké části ovládali překupníci, tzv. „keťasové“, ještě dost dlouho byl  potravin nedostatek. Navíc na místa úředníků se dostala spousta bývalých zajatců, kteří se v Rusku naučili způsobům jak se sedláky jednat, aby jim nezbylo ani zrno. 

Poválečná agrární reforma venkovu celé zemi uškodila. K zemědělské půdě a zemědělskému majetku se většinou dostali váleční zbohatlíci, lidé, kteří předtím k zemědělství neměli žádný vztah, ale měli peníze, které nemohli jinde utratit.