Obnovení domovské obce by i dnes chránilo obce před "přivandrovalci."

Současné poměry v České republice ukazují, že by obnovení domovského práva mohlo být užitečnou věcí. Zmodernizovaný institut domovského práva by určitě významně přispěl k ochraně tradičních zemědělských vesnic.

 Domovská příslušnost se nabývala jednak narozením (manželské dítě nabývalo příslušnost rodičů, nemanželské příslušnost matky), dále provdáním se (manželka nabývala příslušnost svého manžela) a přijetím do obecního svazku. Domovskou příslušnost bylo možné získat v dané obci také přikázáním, a to v případě státních zaměstnanců, důstojníků, duchovních či veřejných učitelů.

Na jedné straně bylo domovské právo závazkem obce vůči svému občanu, na straně druhé bylo nástrojem jak se zbavit různých přivandrovalců a osob v obci nechtěných – obec domovské právo každému neudělila a poslala člověka tzv. postrkem do jeho domovské obce a na její náklady. Domovské právo osvědčoval tzv. domovský list a evidence se vedla v matrikách domovských příslušníků.

Domovská příslušnost občana k určité obci se prokazovala domovským listem. Podle nařízení min. vnitřních záležitostí ze dne 23. dubna 1850 č. 8143 bylo možné domovský list užít také jako cestovní doklad při cestách po území korunních zemí. Domovské právo představovalo právo nerušeného pobytu v obci a nárok na chudinské zaopatření.

O získání domovského práva rozhodovala výlučně obec, a to v rámci výkonu samostatné působnosti. Proti jejímu rozhodnutí však nebylo možné se odvolat. Právní předpisy dělily obyvatelstvo obce na dvě skupiny. Vedle obecních příslušníků, kteří nemohli být z domovské obce vyhoštěni, měli v obci volební právo a měli nárok na chudinské a vdovské zaopatření, žili v obci tzv. přespolní, kteří neměli volební právo do obecních orgánů a kteří v obci, kde bydleli, neměli nárok na chudinské zaopatření.

Oficiálně domovské právo zaniklo až podle zákona č. 174/1948 Sb. ze dne 30.června 1948 platného od 1.ledna 1949. Zrušení domovského práva tehdy si, mimo centralizaci, vyžádaly více či méně násilné přesuny obyvatelstva (osidlování pohraničí, budovatelské akce, vyhánění Romů ze Slovenska do Čech aj.). Ve stejné době byly politické, i některé soudní, okresy přeměněny na Okresní národní výbory.

S domovským právem se dalo – stejně jako s každým jiným právem – nakládat různě. Otázka jeho obnovení byla vyslovena hned po roce 1989, ale pro tehdejší rychlokvašenou politickou elitu to byla „španělská vesnice“, a tak o ní odmítla diskutovat. Politická elita ČR zasáhla do státní správy ještě horšími věcmi než odmítnutím domovské příslušnosti občanů. Největším zásahem do života českého venkova bylo zrušení politických okresů a okresních úřadů, obecně řečeno došlo ke zrušení okresů jako hlavních spojek mezi státem a obcemi. Politické okresy s voleným zastupitelstvem a okresním hejtmanem i okresy soudní tady oficiálně fungovaly od roku 1848, i když už předtím v nich státní správu vykonávaly šlechtické velkostatky. Mimo okresů byly před rokem 1948 nevolené Krajské úřady, které hlavně působily jako stavební úřady.

Náhradou za okresy jsou nyní kraje s volenými zastupiteli a hejtmanem.Bývalé soudní okresy byly v praxi nahrazeny úřady "pověřených obcí," které převzaly některé pravomoci okolních malých obcí. Doby, kdy o problémech vesnice rozhodovali lidé, kteří v ní žijí, už jsou minulostí. Dnes veledůležitý úředník ve městě vzdáleném desítky kilometrů od obce rozhoduje o lidech, které nezná. Znát obec, o které rozhoduje, nepotřebuje, stačí mu, že zná příslušné zákony a jimi měří vše. Tak se například stane, že na návsi, mezi selskými usedlostmi vyroste betonová pevnost nového usedlíka nebo pětimetrový živý plot z tují.

Domovská obec v minulosti bývala obranou proti přivandrovalcům. Přivandrovalci se do obcí dostávají i dnes, i když se jedná o zcela odlišnou sociální skupinu,než tomu bývalo v minulosti. Do malých obcí, především v blízkosti měst, se stěhují lidé z měst, kteří potřebují "vyprat peníze" (koupení nebo výstavba budovy) a získat výhodné zaměstnání. V dnešní době se rodáci při návštěvách rodných obcí nestačí divit tomu, že obec vedou lidé, kteří z ní nepocházejí, ani v ní v minulosti trvale nebydleli, ale přihlásili se k pobytu těsně před obecními volbami a zásluhou různých slibů a protislužeb jsou jako nová krev zvoleni do dobře placené funkce starosty nebo místostarosty.

Jako obrana proti novým přivandrovalcům, kteří na vesnicích zavádějí městské zvyky a podmaňují si obec, by obnovení domovské příslušnosti určitou obranou tradičních vesnických hodnot bylo. Bohužel vrátit vesnici zpět jejím obyvatelům nelze, protože se roztříštily zájmy jejích rodáků. Už není pro většinu lidí nejdůležitější činností zemědělská práce, která vesnici spojovala. Pokud ve vsi ještě žijí starší lidé, kteří pamatují šedesátá a sedmdesátá léta minulého století, kdy se ještě žilo sousedským způsobem, kdy lidé se navštěvovali, vzájemně informovali a pomáhali, ves vykazuje určité známky společného života. Nová generace už jen sleduje svůj prospěch a na prosperitě bydliště jí nezáleží.