Vzpomínka na Dikobraz a dobrý humor

 

 Podle oznámení statistiků chystá se polovina Čechů na dovolenou v zahraničí. Každý prý o dovolené počítá s výdaji za 60.000 Kč. Takovéto statistické zprávy beru s velkou rezervou. Nikdy jsem v zahraničí na dovolené nebyl, a doma jsem měl maximálně 3 dny dovolené v kuse, na práce stavební a hospodářské (sušení sena), takže nemohu posoudit. Mám však pořád víc dojem, že s rezervou lze brát i mediální a síťový nářek o chudobě, o vysokých cenách energií, bydlení a potravin.

Patřím ke generaci odchované humoristicko-satirickým týdeníkem Dikobraz. Nedávno si kdosi postěžoval, že ani po 30 letech zde není za Dikobraz náhrada. Trochu jsem o tom popřemýšlel a došel jsem k závěru, že to není možné. Tištěná media sice nejsou oblíbená, jako bývala dříve, ale hlavním faktem je, že nové generace klasickému chytrému kreslenému humoru nerozumí a nechápou ho. Na zveřejněný vtip, při kterém by před rokem 1989 lidé pukali smíchem, se dneska ozve víc  nepříznivých reakcí než kladných. Mladé lidi dnes, v době hrubosti a oplzlosti, vtipy nezajímají, berou všechno nesmírně vážně, až na prvním místě touží po penězích a majetku. Pokud se jim tato přání neplní, mají krev v očích a nenávidí všechno kolem sebe. Pryč je stará bezstarostnost, pohoda, doba, v níž člověk nemusel trpět strachem, že mu něco uteče, že mu ujede vlak a mezi bohaté se nedostane.

Dikobraz založil v roce 1945 spisovatel Radovan Krátký, jinak syn učitele a spisovatele Jana Hamerníka a velký milovník obyčejného rumu, tekutiny, jíž se dnes říká tuzemák. Neprakta, Renčín, Bape, Motyčka, Kantůrek... bez  přemýšlení mi vypadli z paměti tito autoři kresleného humoru, nad kterým se ani nemuselo přemýšlet, stačil pohled na svérázné figurky a hned byl svět veselejší. Občas se do Dikobrazu dostala politika, i když byla přísná cenzur a kritizováni a zesměšňováni byli jen západní imperialisté a revanšisté. Východní politika k smíchu být nesměla, ta byla nedotknutelná.

 S Dikobrazem však byl také problém, množství výtisku bylo omezené, takže člověk musel brzy ráno do trafiky. Ani to někdy nepomohlo, protože občas vázla distribuce novin a časopisů. Stačilo, aby teplota klesla k nule nebo spadlo pár vloček sněhu a Poštovní novinová služba (PNS) rozvážela jen Rudé právo, které museli pracující dostat za všech okolností. Většinou pak leželo na pultech trafik až do večera, kupovali ho snad jen ti nejkovanější komunisté nebo ti, kteří sháněli  aktuální sportovní zprávy, a jiný tisk v trafice nebyl.

Že dnešní mladé generace starému humor, který se kdysi líbil, nerozumí, je nutno pochopit, neboť ani my jsme kdysi moc nechápali 30-40 let starý prvorepublikový či protektorátní humor. Zabloudil jsem na jednu letní slavnost, návštěvníky byli většinou lidé mladí. Odmítl jsem občerstvení, pivo za 40 Kč, klobásu za 70 Kč, a snažil se pochytit něco z hovoru u hlučného vedlejšího stolu. Neporozuměl jsem vlastně ničemu. Tito lidé mluvili jakousi zvláštní zkrácenou češtinou. Jedno dvě slova a všichni se velmi nahlas smáli, a to se opakovalo znovu a znovu.  Zábava k popukání okořeněná pivem a mobilními telefony. (ff)