Vesnice před listopadem 1989 a po něm.
Co se 17. listopadu 1989 v Praze odehrávalo, bylo už z nejrůznějších úhlů pohledu nesčetněkrát popsáno. Událost vyvolala mnoho změn. Praha změny vymohla, Praha z nich nejvíc vytěžila. Změny však přišly i na venkov. Bylo na venkově dřív lépe, nebo je nyní? Vesnice převratem víc ztratily, nebo získaly? Bylo, nebylo? Bývalo jinak. Jisté je, že člověk vesnický má jiné starosti než člověk velkoměstský. Potíž je v tom, že Pražana starosti venkovanů nezajímají, kdežto venkovanům jsou pražské starosti vnucovány všemi možnými i nemožnými způsoby.
Od jara roku 1989 viselo ve vzduchu napětí. Očekávala se nějaká postupná česká „perestrojka“, ale že to bude náhlá zásadní změna politického systému země, očekával asi málokdo. Pokud v roce 1989 lidé v Československu po nějaké změně toužili, tak to nebyla touha po nechutných hádkách politiků, po kuponové privatizaci a po rychlokvašených miliardářích, ale touha po obchodech s větším výběrem zboží, po možnosti podívat se za hranice a po podobné životní úrovni jako byla v EU.
Základní životní potřeby sice na trhu byly, ale chybělo módní zboží ze světa. Tohoto nedostatku částečně využili Vietnamci roztroušení po celé zemi jako studenti, učni a praktikanti. Nenápadně vytvořili ilegální obchodní síť se zbožím propašovaným z jihovýchodní Asie a zásobovali celé Československo džinovým oblečením, digitálními hodinkami a různými cetkami pro krátkodobé použití.
Veřejná doprava vozila hlavně lidí do zaměstnání a zpět. Týkalo se to i vícesměnných provozů. Provoz soukromých aut byl vzhledem k nízkým příjmům příliš drahý, přestože nebyly povinné žádné technické a emisní kontroly, zimní pneumatiky, ani nebyl diktát pojišťoven. Byla povinnost pracovat, každý musel mít v občance razítko zaměstnavatele nebo školy. Změna zaměstnání byla komplikovaná a vyplácela se jen výjimečně.
Předlistopadová doba nebyla zdaleka růžová. Byla povinná dvouletá vojenská služba všech mužů. Vláda nutila lidi k práci, soutěžení a skromnosti. Pevné ceny všeho stanovil Federální cenový úřad, takže ceny byly stejné ve všech obchodech a provozovnách v jižních Čechách, v Praze nebo na východním Slovensku. Výsledkem těžkopádného centrálního plánování výroby a nerovnoměrné distribuce zboží byly ve městech fronty a úplatky. Veškerá zemědělská půda byla v bezplatném užívání zemědělských podniků. Majitel domu mohl užívat jen 10 arů půdy, pokud měl u budovy větší plochu, musel ze své vlastní půdy zemědělskému podniku platit nájem. Ochrana zemědělské půdy byla základním předpokladem vysněné soběstačnosti ve výrobě potravin.
Mobilní telefony v roce 1989 ještě neexistovaly, soukromé telefonní stanice byly jen poblíž ústředny. Telefonovat lidé mohli jen z Veřejné telefonní stanice. V každé vsi byla jedna. Pokud probleskly informace o osobních počítačích a internetu, byly vnímány jako nesplnitelné fantazie. O životním prostředí se mluvilo opatrně, oficiálně bylo všechno v přijatelné normě. Tovární komíny kouřily, většina plastů z podniků i domácností končila v kotlích nebo na ohništích, nehořlavé, neskladné a nebezpeční odpady plnily skládky v lesních stržích. Příroda si se vším musela poradit.
Politický systém východní Evropy, založený na ideologiích z poloviny 19. století, mířil ke svému konci od března roku 1986, když do čela SSSR se dostal Michail Gorbačov, který se nejen rozhodl zastavit závody ve zbrojení, ale také odmítl „chránit“ vlády spřátelených zemí. Vedení KSČ se začalo třást, vědělo, že bez pomoci „velkého bratra“ se u moci dlouho neudrží.
Po listopadu 1989 se do obnovy starých a k zakládání nových soukromých živností pustila řada lidí. Někteří v představě, že tak nejlépe uplatní svou odbornost, někteří také s představami o rychlém zbohatnutí. Pro živnosti v malých odlehlých vsích nejsou dobré podmínky. Vydrželi jen ti solidní a ti, co se nějak dokážou vyrovnat se státní byrokracií a měnícími se místními podmínkami.
Listopad 1989 městské obchody naplnil zbožím a otevřel státní hranice. Životní úroveň v ČR se opticky zvýšila, přesto vedle starých zemí EU jsme i po třiceti letech chudí příbuzní. To nemůže být náhoda. Nalezení žáby na prameni, a hlavně její odstranění, nebude jednoduché a jistě potrvá ještě hodně dlouho.
Od jara roku 1989 viselo ve vzduchu napětí. Očekávala se nějaká postupná česká „perestrojka“, ale že to bude náhlá zásadní změna politického systému země, očekával asi málokdo. Pokud v roce 1989 lidé v Československu po nějaké změně toužili, tak to nebyla touha po nechutných hádkách politiků, po kuponové privatizaci a po rychlokvašených miliardářích, ale touha po obchodech s větším výběrem zboží, po možnosti podívat se za hranice a po podobné životní úrovni jako byla v EU.
Základní životní potřeby sice na trhu byly, ale chybělo módní zboží ze světa. Tohoto nedostatku částečně využili Vietnamci roztroušení po celé zemi jako studenti, učni a praktikanti. Nenápadně vytvořili ilegální obchodní síť se zbožím propašovaným z jihovýchodní Asie a zásobovali celé Československo džinovým oblečením, digitálními hodinkami a různými cetkami pro krátkodobé použití.
Veřejná doprava vozila hlavně lidí do zaměstnání a zpět. Týkalo se to i vícesměnných provozů. Provoz soukromých aut byl vzhledem k nízkým příjmům příliš drahý, přestože nebyly povinné žádné technické a emisní kontroly, zimní pneumatiky, ani nebyl diktát pojišťoven. Byla povinnost pracovat, každý musel mít v občance razítko zaměstnavatele nebo školy. Změna zaměstnání byla komplikovaná a vyplácela se jen výjimečně.
Předlistopadová doba nebyla zdaleka růžová. Byla povinná dvouletá vojenská služba všech mužů. Vláda nutila lidi k práci, soutěžení a skromnosti. Pevné ceny všeho stanovil Federální cenový úřad, takže ceny byly stejné ve všech obchodech a provozovnách v jižních Čechách, v Praze nebo na východním Slovensku. Výsledkem těžkopádného centrálního plánování výroby a nerovnoměrné distribuce zboží byly ve městech fronty a úplatky. Veškerá zemědělská půda byla v bezplatném užívání zemědělských podniků. Majitel domu mohl užívat jen 10 arů půdy, pokud měl u budovy větší plochu, musel ze své vlastní půdy zemědělskému podniku platit nájem. Ochrana zemědělské půdy byla základním předpokladem vysněné soběstačnosti ve výrobě potravin.
Mobilní telefony v roce 1989 ještě neexistovaly, soukromé telefonní stanice byly jen poblíž ústředny. Telefonovat lidé mohli jen z Veřejné telefonní stanice. V každé vsi byla jedna. Pokud probleskly informace o osobních počítačích a internetu, byly vnímány jako nesplnitelné fantazie. O životním prostředí se mluvilo opatrně, oficiálně bylo všechno v přijatelné normě. Tovární komíny kouřily, většina plastů z podniků i domácností končila v kotlích nebo na ohništích, nehořlavé, neskladné a nebezpeční odpady plnily skládky v lesních stržích. Příroda si se vším musela poradit.
Politický systém východní Evropy, založený na ideologiích z poloviny 19. století, mířil ke svému konci od března roku 1986, když do čela SSSR se dostal Michail Gorbačov, který se nejen rozhodl zastavit závody ve zbrojení, ale také odmítl „chránit“ vlády spřátelených zemí. Vedení KSČ se začalo třást, vědělo, že bez pomoci „velkého bratra“ se u moci dlouho neudrží.
Po listopadu 1989 se do obnovy starých a k zakládání nových soukromých živností pustila řada lidí. Někteří v představě, že tak nejlépe uplatní svou odbornost, někteří také s představami o rychlém zbohatnutí. Pro živnosti v malých odlehlých vsích nejsou dobré podmínky. Vydrželi jen ti solidní a ti, co se nějak dokážou vyrovnat se státní byrokracií a měnícími se místními podmínkami.
Listopad 1989 městské obchody naplnil zbožím a otevřel státní hranice. Životní úroveň v ČR se opticky zvýšila, přesto vedle starých zemí EU jsme i po třiceti letech chudí příbuzní. To nemůže být náhoda. Nalezení žáby na prameni, a hlavně její odstranění, nebude jednoduché a jistě potrvá ještě hodně dlouho.
Komentáře
Okomentovat