Antikomunizmus je stejně nebezpečný jako komunizmus

Kdo nezná minulost, je schopen ji opakovat

Po listopadu 1989 čele státu vytvořili Václav Havel a Václav Klaus tandem, který fungoval poměrně dobře: Havel chtěl být humanistou, zatímco Klaus chtěl udělat tlustou čáru za minulostí, avšak oba tolerovali projevy antikomunismu, protože oba si z něho odvozovali svou legitimitu. Havel se  stal antikomunistickým hrdinou, zatímco Klausovi se úspěšně podařilo zdiskreditovat celou levici.

Do českého antikomunizmu dobře zapadalo národovectví Václava Klause. Po roce 1989 hovořil Klaus o tom, že Češi jsou moc dobří nejen pro Slováky, ale i pro celou Evropu: že jsou daleko demokratičtější a daleko ekonomicky rozvinutější než ostatní středoevropské národy.

Polsko, Maďarsko a Slovensko nemůžou podle Klausova názoru být tolik úspěšné jako Česká republika. Česká republika sice je jedinou zemí, která nadále má komunistickou stranu, ale tato strana sloužila, a slouží, jako výhodný strašák, který upozorňoval na nebezpečí návratu komunismu. Antikomunismus je tak vnucován veřejnosti, jako byl dlouhá léta předtím  komunismus. Antikomunistická rétorika  i dnes zaručí v Praze kariéru každému novináři, politikovi či univerzitnímu profesorovi tak, jako to v minulosti zaručila rétorika komunistická.

Analýza minulosti byla nahrazena zuřivostí. Emoce davu jsou vždycky takové, jaké má vůdce davu. Zuřivost není argument. Utvrzuje zemi v rozdělení na navzájem neslučitelné frakce a zabraňuje k tomu, aby mezi nimi došlo k dialogu. Těmi lidmi, kteří mají prospěch z antikomunistického statu, jsou populisté. Nikdo z nich nemá zájem o podporu smíření a dialogu: naopak, chtějí tento konfliktní vzorec jen posilovat. Pokud jim dovolíme, aby to dělali, setkáme se znovu za deset dvacet let a nic se za tu dobu nezmění.