32 let bylo jiných než představy většiny lidí

 Máme tu zase 17. listopad, státní svátek, výročí boje za svobodu a demokracii. Co to vlastně je ta svoboda a demokracie? Před těmi 32 lety to bylo jasné: chceme to, co mají na Západě. Jak toho ale dosáhnout a co to vlastně je, čeho chceme dosáhnout? Zrušili jsme disciplínu, zájmy jednotlivce povýšily nad zájmy celku a otevřeli státní hranici, kterou můžeme posílat lyže a lyžaře do Alp a popíječe mořské vody do Chorvatska. Opačným směrem rekreanti přivážejí nemoci všeho druhu. Přestříhali a odstranili jsme dráty na hranicích, ale komunistické zvyky jsme si zachovali, i když jim říkáme jinak. Převzali jsme od komunistů sobeckou ateistickou víru, a hrajeme si opět na Pána Boha. To co jsme před listopadem veřejně odsuzovali na Západě a v ostatním světě (rasizmus, nacionalizmus, xenofobii a fašizmus), nyní  napůl tajně, napůl veřejně, pěstujeme. 

Touha po západních autech, osobních počítačích, magnetofonech a značkovém oblečení nebyla komunistickou vládou vyslyšena, lid proto byl ochoten připojit se ke komukoli, kdo nedostatkovým luxusním zbožím naplní československé obchody a kdo umožní cestování za hranice, aby si lidé ten ten západní hospodářský  zázrak prohlédli z blízka. Gorbačov, Havel, studenti? Dodnes není jasné, kdo měl na pádu komunistického režimu největší zásluhu. 

Během třiceti dvou let se ve městech mnoho změnilo k dobrému, na vesnicích mnohé k horšímu. Města listopad vyhrála, vesnice prohrály. Auta se i na vesnici nehodnotí podle toho, jak slouží pro nezbytně nutné jízdy k lékaři nebo na pohřeb, ale podle ceny a rychlosti. Trabant nebo Š-105, které kdysi na vesnici byly schopny zajistit téměř veškerou osobní i nákladní dopravu, by dnes neobstály, a nejen kvůli emisím. 

Auto na vesnici je dnes nezbytnou součástí života, po zrušení tisíců vesnických obchůdků, do kterých v minulosti za týden přijíždělo několik dodávek s pečivem, mlékem, zeleninou a uzeninami, dnes z každé vesnice míří desítky osobních automobilů do městských supermarketů vzdálených 15 a více kilometrů. Další desítky soukromých aut vezou z vesnic zaměstnance do okresních a krajských měst. Transformace a privatizace po listopadu 1989 zrušila na malých vesnicích pracovní místa v zemědělství, obchodech, hospodách a jiných provozovnách. 

Je pravdou, že nejedna vesnická náves připomíná zámecký park, ovšem za cenu dotací, především evropských, a drastických daní z nemovitostí. "Navrch húj, dole hnůj," říkávalo se. Druhou stranou vyholených obecních trávníků a nabarvených hasičáren je úřednická arogance. Pryč jsou časy, kdy se dbalo na názory obyvatel. Když dříve někde neodtékala voda, vzalo pár lidí lopaty a vyhloubili příkop, dnes se musí vyhlásit výběrové řízení na projektanta (ten o odlišné vesnické gramotnosti nemá tušení), potom informovat o záměru několik desítek institucí a majitelů okolních nemovitostí, potom vybrat stavební firmu a vše nesčetněkrát odhlasovat obecní radou a zastupitelstvem. Výsledkem je dílo v hodnotě několika milionů, které je pěkné na pohled, ale zda slouží účelu. není podstatné. Vše proběhlo podle velkoměstských předpisů.