Drastické zvýšení cen hnojiv a pohonných hmot děsí zemědělce

 Letošní jaro okořeněné ukrajinskou válkou, energetickou krizí a neustupující pandemií Covidu-19 sáhne hluboko do kapes zemědělcům, zvláště těm, kteří jsou zaměřeni na rostlinnou výrobu. V důsledku zdražení ropy a plynu došlo k zdražení průmyslových hnojiv o 50 až 100 procent. Na umělá hnojiva si zemědělci 21. století zvykli tak jako mladá lidská generace na osobní auta a internet.

Naši předkové v 19. století, když přibývající obyvatelstvo žádalo stále víc potravin, museli zvýšit produkci. To bylo možné jen za pomoci  obdělávání větších ploch půdy a zvýšením výnosů za pomoci statkových hnojiv, především dobytčího chlévského hnoje. O tom, že hnojiva mají vliv na růst rostlin a úrodnost se sice vědělo odedávna, ale nevědělo se proč. Za zakladatele vědy o výživě rostlin byl považován všestranný americký vědec Benjamin Franklin (mj. autor návrhu americké ústavy), který v roce 1750 na barvě trávy předvedl vliv použití hnojiv. V českých zemích se výživou rostlin zabýval  v druhé polovině 19. století profesor Farský z táborské Zemské hospodářské akademie (zal. 1866). V té době se v Kolíně začalo z podnětu F. Horského vyrábět umělé hnojivo zvané superfosfát.

Větší množství chlévského hnoje bylo možné získat jen intenzivním chovem skotu i ostatních hospodářských zvířat ve stájích. Upustilo se tedy na konci 19. století od úhorového a pastevního hospodářství, neboť efektivita zvířecích výkalů jako hnojiva na pastvinách je minimální, protože většina živin je splavovaná vodou anebo uniká do ovzduší. Zvířata byla ve stájích uvázaná kvůli zrušení úhorového systému i kvůli výrobě chlévského hnoje jako prostředku k zvýšení úrodnosti půdy. Už nestačilo ráno vypustit zvířata na neobdělané pole a večer zavřít do stáje, přibylo spousta práce, manipulace s krmivy, stelivy a hnojem, sedlák musel i v době vegetace denně dovézt krmivo, nakrmit zvířata, zastýlat a uklízet hnůj. Nastaly časy, kdy sedlák byl hodnocen podle velikosti, tvaru a upravenosti hnojiště, které zpravidla bylo uprostřed dvora. 

Stájový chov skotu přetrval ve střední Evropě až téměř do konce 20. století. Vyžadoval sice více práce, ale měl mnoho předností pro molo- i velkovýrobu, od evidence zvířat až po umělou plemenitbu. Především československá velkovýroba dovedla stájové chovy k technické a sociální dokonalosti. V některých velkokapacitních kravínech se pracovalo na dvě směny a bylo v nich zázemí pro zaměstnance  stejné jako v průmyslu. Otevření hranic, dostatek potravin z dovozu, dostatek energií, techniky, hnojiv pesticidů a potřeba útlumu zemědělské výroby znamenaly v českých podmínkách přechod na způsob nenákladného zemědělství amerického či australského. 

 Nezanedbatelný je přechod na měšťanský způsob života na vesnicích. Z lidí, kteří v dětství poznali ze zvířat morče, psa nebo kočku se zásluhou snadného přístupu ke kvalifikaci stali šéfové zemědělských podniků. Ochránci zvířat, kteří věří tomu, že zvířata mají stejné potřeby jako lidé, prosadili v Evropské unii zákaz vazných stájí. Dříve každý sedlák, který několik desetiletí ošetřoval zvířata, věděl, že pro zvíře je nejdůležitější dostatek krmiva a je mu jedno jestli při žraní má na krku řetěz nebo je u žlabu volně puštěné.

Těžké zemědělské práci se snadno odvykne, ale přivyknutí je prakticky nemožné. Klausova privatizace a transformace vyhnala z českého zemědělství půl milionu lidí, orná půda v méně příznivých oblastech byla zatravněna a zalesněna, někde se  dobytek jen pase a po většinu roku hnůj neprodukuje, na zbytku se vyrábí polích za pomoci velkého množství umělých hnojiv. Je možné, dokonce pravděpodobné, že česká zemědělská velkovýroba si vymůže v  EU i v Praze finanční kompenzaci vysokých cen hnojiv a pohonných hmot. Dostatek kvalitních potravin je na prvním místě, protože občan s plným žaludkem se nebouří a netouží po změně režimu. (stk)